PODBRDSKÁ KERAMIKA
O hledání vlastních kořenů a naději
Jen malý kousek za Prahou, směrem na Brdy, se krajina rychle zvlní a zdivočí. Za jedním takovým zdivočelým kopcem leží Klínec. Příběh Podbrdské keramiky je příběh dílny v Klínci blízko Prahy a živý a barevný důkaz, že naděje nikdy neumírá, naopak, je tu s námi, neustále a všude.
Výtvarnice Ivana Švarcová (Šimůnková) si jedné takové naděje všimla, chytila ji, nepustila a společně s keramičkou Magdou Brožovou navázala na dědictví svého pra-pradědečeka, pradědečka a dědy.
Ivana: Děda měl dva bratry. Jeden vyráběl keramiku, druhý ji prodával, a děda jim pomáhal, jako úředník… Já si pamatuju, jak o tom mluvil, když skončili, že to je strašná škoda, že už se to nikdy nevrátí, s takovou hořkostí…
Mischa: A proč to říkal? Že už není kdo by pokračoval…?
Ivana: Protože to tak cítil. Jednak, že ty děti už nebudou pokračovat… I když ten keramik měl dceru, která studovala keramiku, té je teď skoro osmdesát, ale ta už pak keramiku nikdy nedělala.
Hlavně šlo o to, že se už nikdy nevrátí ten duch. —- Kolem dílny se držela obrovská energie a všichni na ně vzpomínají jako na úžasný lidi, že to tam s nimi žilo. Toho, myslím, nejvíc litoval, že se ty lidi pak jako roztrhli, vztahy se zpřetrhaly, všechno. To všechno zaniklo s dílnou.
Prastrýc keramik umřel těsně po revoluci a říká se, že když se v nemocnici o revoluci dozvěděl, posadil se na posteli a vypadalo to, že odejde, jak mu to ještě na chvíli vrátilo elán, aspoň malý sen o svobodě se mu ještě stačil splnit.
Osud keramické dílny v Klínci začal někdy kolem roku 1871, tehdy údajně dílna navázala na místní hrnčířskou tradici starou přes 300 let. Hrnčíři byli v dílně v pronájmu a posléze ji pak koupil právě Ivanin pra-pradědeček Antonín Šimůnek, na kterého navázal jeho syn Antonín (1877-1952) a jeho syn Josef (1908 – 1989) – Ivanin prastrýc – s bratry Antonínem a Františkem (Ivaniným dědečkem).
Zezačátku vyráběli užitkové nádobí: hrnce, pekáče. Zákazníci si pro zboží jezdili do dílny, část se rozvážela do obchodů:
Ivana: A tady se dostává do hry Magda a její předci, protože to byli zase povozníci, kteří vozili zboží z dílny na vlak, nebo jim jezdili pro hlínu, a tak. V jednu chvíli si prý v dílně koupili náklaďák, pak ale zjistili, že ho neuživí, tak ho té jejich povoznické rodině prodali. Takže kontakt tam určitě byl.
Už tehdy měli některé kusy s malovanou výzdobou, ale to bylo většinou přes šablonu. Tak to bylo až do 30. let.
Mischa: A byla ta dílny v Klínci místní dominanta?
Ivana: To je těžko říct, tehdy toho bylo hodně, takže asi ne, hlavní ale bylo to, že se řemeslníci vzájemně podporovali a vládl tam ten duch pospolitosti.
Ve 30. letech se pak začaly dílny mechanizovat, měly už celkem dost zaměstnanců, používaly zatáčecí formu, takže už se netočilo jen ručně na kruhu, výroba se zrychlila a v oboru byla celkem velká konkurence. Bylo třeba se nějak odlišit. A na konci 30. let si do dílny v Klínci pozvali malíře:
Ivana: Tady přichází na scénu akademický malíř Zdislav Hercík. Ten maloval normálně i oleje. Byl to takový legrační týpek, malej, samorost a poutník, a putoval po těch dílnách. Připravoval vzory typické pro tu kterou dílnu. Vždycky nějakou dobu v dílně strávil, pak odešel a pak se zase vrátil.
Mischa: Tady na tom džbánu mají dokonce chobotnici! S tím přišel taky Hercík? Jak se ty motivy vybíraly?
Ivana: No, to je mořský svět, to dělali hodně často – ryby. To dělal on, myslím, že měl ve výběru motivů úplně volnou ruku. Naučil je pak malovat pana Hrubého z Klínce, a během roku, dvou let, se pan Hrubý vypracoval tak, že už skoro nepoznáš, co dělal Hercík a co on, jen podle podpisu.
Pan Hrubý pak v dílně maloval až do 50. Let. A pak nastal konec – za komunismu dílnu znárodnili na výrobní družstvo. Kdo chtěl za komunismu dělat nějaké řemeslo, musel být součástí družstva.
Ivana: To je období o kterém toho moc nevíme, ale podle mě prastrýc… oni byli takový horký hlavy, nechtěli pracovat pod někým jiným, a tak to radši zavřeli a zrušili a šel pracovat jako tesař někam tam do lomu.
Mischa: A jak jsi narazila na Magdu?
Ivana: No my jsme tuhle keramiku měli různě doma, u babičky… pamatovala jsem si ji z dětství, ty malované džbány, které většinou skončily ve spíži nebo na půdě, protože to nebylo „moderní“. A pak, po revoluci, jsem zašla do vetešnictví v Kateřinský ulici a tam jsem našla malej čepáček s ptáčkem a poznala jsem, že to je od nás! Tak jsem ho koupila, tehdy za tři stovky, a došlo mi, že to asi bude zajímavý. Nic jsem o tom ale nevěděla a hlavně jsem v Klínci ani nikdy nebyla. Takže když jsem našla tenhle čepáček, začala jsem se o to zajímat, po vetešnictvích jsem našla ještě nějaký další kusy. A po tom, v roce 2010, jsem dostala kontakt na Magdu. Že nějaká holka z Klínce dokumentuje malovanou kameninu. Přečetla jsem si článek na jejích stránkách a byla jsem z toho celá dojatá (http://brozova-keramika.cz/podbrdska-keramika-historicka-klinecka-keramika/ ). A napsala jsem jí, že doma taky něco máme a ať si to přijede vyfotit, a „že mám velkou radost, že jsem si vždycky přála, aby to někdo zachoval, ale že já to teda rozhodně nebudu.“ Pak jsme se ještě domluvily, že uděláme v Klínci výstavu u příležitosti výročí založení obce, a pak jsem tam jezdila častěji a častěji, začaly jsme si tykat, až jsem jednou řekla, že bych chtěla zkusit malovat.
Nejdřív to bylo jen: „Jo, tak já si sem tam něco namaluju,“ ale Magda je skvělá v tom, že tě dokope všechno dělat pořádně a pokud možno pořád. Tak jsem tam začala jezdit a postupně jsme začaly vypalovat ve dřevě.
Původní vypalovací pece byly na dřevo. Jenže byla snaha mít zboží čisté – a tak keramiku zakládali do speciálních nádob, aby se na glazuře nechytil a neprojevil kouř a plamen. Protože, když se pálí v peci na dřevo, do pece jde nejen kouř, ale i plameny…
Ivana: …vznikají popelové nálety, a to je právě skvělý, že to na tý keramice nechá takový líčko. Naši předci, kdyby mohli, tak by pálili v elektrice, ty chtěli mít to užitkový zboží čistý, ale nám se líbí, když to vypadá „staře“, když to má patinu, když je to živý, když to má tu hloubku.
Mischa: A co tvary, navazujete na to, co bylo?
Ivana: Některé vycházejí z původních, některý si Magda vymýšlí, ale některé vázy jsme opravdu dělaly tak, že jsme se držely tvarů keramiky, která se dochovala.
(…)
Nejlepší jsou ta vyprávění těch dědů, teď člověk lituje, že je neposlouchal víc. Vyprávěli, jak jezdili prodávat do Prahy, na Kampu na keramické trhy. A vyprávěli, jak jim tam Werich kradl popelníky! Vyprávěli jak „šel, pod parou, okolo, my jsme ho viděli, sebral popelník,“ a druhej den, když šel okolo tak mu říkali: „Mistře…, a on jen: ‚Kolik?‘ A zaplatil jim to. Nebo že k nim chodila pro keramiku paní Benešová a vůbec, že u nich nakupovala honorace. Nebo, že házeli hrnky do Vltavy vodníkovi a takový ty hrnčířský pověsti… aby jim to šlo dobře.
Obnovení tradice Podbrdské keramiky se žádný z původních hrnčířů sice nedožil, Ivana s Magdou navázaly po 60 letech, což zase globálně není tak moc.
Mischa: Vlastně je štěstí, že ta „pauza“ byla tak krátká…
Ivana: No, teď žije ještě generace, která pamatuje dílnu za chodu! Teta, táta, to byly v tý době ještě děti…
Mischa: A co ty na to říkají? Co táta, když vidí, co děláte? Říkají něco?
Ivana: Hele, znáš mýho tátu: tátovi vždycky zjihne zrak, myslím, že je strašně rád. Ale to je všechno.
(…)
Ale já má mám hlavně pocit, že nám ty pradědové drží palce. Pořád se to vyvíjí, nejsou tam žádné zádrhele. Technické detaily jsme doladily během prvního roku, ani ne. A teď už to jde krásně samo. Hodně do toho dává Magda svýma zkušenostma s kameninou – ohledně hlíny a výpalu.
(…)
A nesmírně mě naplňuje to, že jsou to ty moje vlastní kořeny, neustále poznávám, z čeho pocházím. Na jednu stranu je to v tvorbě snadnější v tom, že na něco navazuju, ale není to jen kopírování, navazuju na něco, co jsem, a z čeho vycházím, a už jsou to moje věci, I KDYŽ pořád vycházejí z té tradice, která by nikdy neměla zaniknout, nebo se přesunout jinam. Ty vzory jsou tak nosný a krásný, že to by byla věčná škoda. A jde při tom o tak univerzální vzory, že když jsme někde na trhu, chodí lidi a říkají, jak jim to připomíná něco z Indie, z Jižní Ameriky, ze Španělska.
Není to pro mě jen práce, je to tak niterný zážitek, že už si nedovedu představit, že bych to nedělala.
Podbrdská keramika jezdí po trzích v Brdech, v Praze, Čechách a v roce 2014 se chystá na festival keramiky do francouzského St. Quentinu. Čím je známější, tím víc lidé odhalují „ztracené“ kousky z původní dílny doma a na chalupách.
Kořeny podbrdských hrnčířů drží pevně v zemi a rostou dál.
